de2423772a6d5c6e440ea58a3b87824a
 

Moje péče k porodu


Jak se připravit na něco, na co se vlastně nedá připravit? Co jsem vše pro sebe udělala a co si k porodu dopřála? Byla má sebepéče vůbec k něčemu?



Moje péče k porodu začala už v předchozím těhotenství při porodo-potratu. Jedna věc je přijít o dítě - což není předmětem tohoto článku. Pokud tě to zajímá, mrkni na článek 10 věcí, které jsem se o sobě a o lidech naučila díky ztrátě dítěte. Především číslo 5 je můj top. Druhá věc je, jak se s vámi celou dobu při takové zkušenosti zachází, jak se sebou zacházíte vy a co si pro sebe přejete příště změnit.



Obě těhotenství mě donutily víc přemýšlet o tom, jak se sebou jako žena zacházím, co sama okolí dovolím a jaké zacházení dovoluje naše společnost.




Z mého prvního těhotenství jsem si odnesla zásadní zkušenosti pro mé další fungování.

Docela dlouho jsem se tlačila do toho, že bych měla zvládnout rodit ve stejné nemocnici, jako jsem byla hospitalizovaná po prvním těhotenství.



Myslela jsem si, že když se otevřu truchlení a zapracuju ošklivou zkušenost do života, budu se schopna vrátit "na místo činu". Jaká úleva přišla, když jsem si dovolila se nevracet. Jen proto, že prostě nechci. Protože nemusím za každou cenu zpracovat DOKONALE vše a být hned se vším v pohodě. To byla moje naivní představa a dost nereálná.



Zjistila jsem, že každá porodnice reaguje na covidová opatření jinak. U prvního těhotenství nechali mého muže několik hodin čekat před nemocnicí, když jsme spolu přijeli sanitkou. Tohle odloučení bylo pro nás v takovém životním okamžiku srdcervoucí a znovu nepřijatelné.



Bylo pro nás moc důležité, aby muž mohl být u porodu a mohli jsme být spolu všichni i poté. Hledali jsme místo, kde jsou k otcům dětí laskaví i s covidovými opatřeními.




I tělo má paměť



Při prvním těhotenství se mi vyplavovaly všemožné nezpracované strachy. Celkově jsem moc netušila, jaké změny se v těle ženy v průběhu těhotenství odehrávají. Natož, co se děje při porodu nebo po něm. Můj septický potrat a jeho zpracování pro mě bylo zatím jedno z největších životních tornád, ze kterého jsem se snažila vzpamatovat.



Vzpomínám si, jak jsem si řekla, že se truchlení otevřu co nejvíc budu schopná, abych pak za sebou tuhle bolest nemusela nosit další tunu let. Zpětně mám pocit, že při truchlení jsem nebyla člověk. Ta síla všech emocí, když jsem se jim otevřela bez kontroly, byla absolutně neuchopitelná a dechberoucí.



Díky tomu jsem začala mnohem víc naslouchat svému tělu, své citlivosti (bylo to poprvé, co jsem si připustila, že jsem vysoce citlivý člověk) a celkově svým potřebám. Díky tomuhle ročnímu zážitku jsem byla v hrůze a zároveň fascinována, čeho všeho je naše tělo schopno. Jak se dokáže léčit, psychicky i fyzicky, když se tomu s odvahou otevřeme a nasloucháme si.



Po takové zkušenosti jsem už prostě nemohla mít porod bez péče o sebe. Chtěla jsem svému tělu a sobě dopřát podporu. Protože vím, že s podporou jsem mnohem silnější žena než bez ní.



Protože vím, že s podporou jsem mnohem silnější žena než bez ní.


S mužem jsme si našli porodní asistentku, ke které jsme měli plnou důvěru, znala náš příběh a respektovala naše rozhodnutí. Díky druhému těhotenství jsem si dovolila změnit gynekoložku, která je vnímavá k tomu, co jí o svém těle říkám.



První těhotenství mi skončilo ve 4.měsíci a po něm překvapivě následovalo šestinedělí. Do té doby jsem si myslela, že šestinedělí je pouze po devítiměsíčním těhotenství. K dalšímu dítěti jsem přistupovala mnohem zodpovědněji, informovaněji a s větší lehkostí.



Umím jít ve věcech hodně do hloubky a dávala jsem si pozor, abych svou informovanost nevyměnila za urputnost a stres. Zajímala jsem se jen o to, co mě lákalo a hodně jsem poslouchala intuici. Tu mám v těhotenství extrémně silnou. Dokonce jsem tušila den, kdy se moje dcera narodí.




K čemu mi sebepéče byla?



Odjakživa jsem měla obrovský strach z porodu. Že to bude příšerně bolet a že to nezvládnu. Navíc, po potratu, že mé tělo to „opět“ nezvládne a nedonosí dítě. Důvěru v sebe a své tělo jsem stále posilovala na terapiích zaměřených na Somatic Experiencing.



Každé ráno jsem se pomocí studené sprchy na nohy učila zklidňovat dech a prodýchávat stresovou situaci. Díky poznámce naší porodní asistentky jsem ke konci těhotenství zkoušela na záchodě tlačit jen tehdy, když si o to tělo samo řeklo a nedělat nic na sílu. Takováhle "blbost" s hovínkama mi pomohla snad ze všeho nejvíc.

Bylo pro mě důležité, abych si navrátila důvěru ve své tělo, své schopnosti a sílu.


Hlavně jsem si dopřála svůj největší životní triumf. Kolena se mi u toho třásla, ale věděla jsem, že tohle pro sebe chci udělat. Při vyplňování zdravotní karty při přihlášení se do porodnice, jsem nahlásila své znásilnění v dospívání. Tučně tam stálo: V 16 letech znásilněná cizím mužem - prosím, důležité před každou intervencí ženu informovat o postupu.



Šlo vidět, že se často s takovou situací v porodnici nesetkávají. Bylo pěkné cítit, že mé přání je respektováno.



K porodu jsem šla vystrašená, ale s otevřenou myslí. Přála jsem si, ať jsme zdraví a mám důvěru ve své tělo. Ať jsme všichni, co máme být u porodu a trefíme se do období, kdy muž nemá chemoterapii. Zbytek jsem nechala plynout.



A jak se mi má péče vyplatila?



V tom největším finále, když se tlačí miminko z dělohy ven (všechen čas před tím se otevírá děložní čípek). Moje porodní asistentka Bibi řekla pro mě památnou větu: "Teď už ti nepomůžu, už to je jen na tobě."



Byla jsem překvapená, jak koncentrovaná na poslouchání svého těla jsem byla. Tlačila jsem jen tehdy, když přicházela vlna. Mezi tím jsem odpočívala. Byly to sice mikrosekundy odpočinku, ale zbytečně jsem neplýtvala drahocennou energii.



Díky zmínění znásilnění v kartě se sice některé sestřičky na mě dívaly zvláštně. Některé mi pár hodin po porodu dokonce přišly říct na oplátku jejich životní zkušenosti a pogratulovat k odvaze si něco takového napsat do zdravotní karty.



Co jsem ale nedomyslela bylo, ke kolika sestřičkám a lékařům se tahle informace díky propouštěcí zprávě dostala: porodní oddělení, celé oddělení šestinedělí, a dokonce i k dětské lékařce. Všichni do jednoho se ke mně chovali s respektem a neodsuzovali. Pro mě milá novinka.



Myslím si, že veškerá má péče mi pomohla mít pěkné vzpomínky na porod, a dokonce ani příšerná bolest v závěru ve mně nezanechala nic špatného. Pro mě, vysoce citlivou ženu s nízkým prahem bolesti, překvapivě skvělý zážitek.



Foto: Média od Wixu.

62 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše