de2423772a6d5c6e440ea58a3b87824a
 

A v co věříš ty?




Pročítám si staré články na blogu a s klidem na srdci se usmívám. Kde jsem byla tenkrát, kdy jsem to psala a kde jsem dnes? V myšlenkách, v prožitkách, ve zkušenostech.


V začátcích projektu V kruhu jsem chtěla podporovat ženy v jejich citlivých tématech, ať to pro každou znamená cokoliv. Můj záměr se vůbec nezměnil, i přesto, že podoba kruhů se mění, vylaďuje a já spolu s nimi.



Když jsem prožívala doposud svoje nejzranitelnější momenty života, cítila jsem se pravidelně hodně sama. Samota jako taková mi nevadí, ráda ji vyhledávám. Tohle bylo spíš osamocení, pocit nepochopení ze strany okolí a moje neschopnost jim i sobě vysvětlit, co prožívám a co pro sebe potřebuji.




A já hrozně moc chtěla tohle změnit



Ještě před rokem jsem si nevědomky myslela, že můj život určují moje nepříjemné zkušenosti. Do určité míry to je pravda, každá zkušenost formuje náš život a náhled na něj. Ale tohle bylo ještě trochu jiné.



Měla jsem obrovskou potřebu mluvit o svém znásilnění a ztrátě dítěte. Abych v tom nebyla sama a aby v tom ostatní ženy nebyly samy. Prožívala jsem tak hlubokou bolest a přišlo mi, že se mezi lidmi skoro vůbec o nepříjemných věcech nemluví. A já hrozně moc chtěla tohle změnit.




Brala jsem si to osobně



Když jsem byla ve svých 20+ letech, byla jsem na tohle mnohem větší střelec. Měla jsem za to, že svět MUSÍ vědět, že se tyhle hnusný věci dějí a co všechno za trápení a nepříjemnosti to do života vtahuje. Rozhodně tomu napomáhal fakt, že mám v životě velkou potřebu upřímnosti, otevřenosti a lhát umím často jen ze vtipu.



A tak jsem často lidem, když se o mě chtěli dozvědět víc, řekla o svém znásilnění. Protože tehdy to bylo pro mě to jediné, co mě určovalo. Nic jiného jsem v sobě přes ten balast nedokázala vidět. A spoustu lidí jsem samozřejmě tím odrazovala. Tehdy jsem si to vysvětlovala tak, že to je tabu a nechtějí o tom mluvit.



A brala jsem si to osobně. Že já jsem tabu a odrazuji lidi.


Ach. Kdybych se tenkrát mohla obejmout mým mnohem zkušenějším já! Byla bych v životě mnohem méně smutnější a osamělejší.




Zvolila jsem novou strategii



Když jsem prožívala ztrátu dítěte, bylo úlevnější, že jsme na to byli dva. Spolu s manželem. A měla jsem možnost uchopit hnusný zážitek jinak, do dalšího života snad snesitelněji. I tehdy jsem se cítila na prožívání hodně sama (když nepočítám manžela) a zvolila jsem pro sebe novou strategii. Věděla jsem, že to bude náročné, ale potřeba pověnovat se tomu, byla silnější.



Hodně jsme mluvili s mužem o tom, jak to každý vnímáme a co cítíme. Tehdy můj muž pronesl pro mě památnou větu, že "u nás doma není nic tabu". A moje láska k němu se zase prohloubila. To, co mi občas v tom období lítalo hlavou, co mi mé truchlení přinášelo za myšlenky do života, by mnoho lidí podle mého neustálo slyšet.



Taky jsem hodně mluvila s mamkou a ségrou. Řekla jsem, že potřebuju mluvit upřímně o tom, jak se doopravdy mám. Cítila jsem podporu okolí, ale zároveň jejich možná strach, možná rezervovanost, protože nevěděli, jak podpořit v tak těžké chvíli. Vidět blízkého člověka v bolesti nechce asi nikdo.



Opět jsem vnímala tu potřebu, že ženy, které tohle prožívají, na to nemůžou být samy a svět by měl vědět, co se vše po takové věci děje. Jo. Myslím, že tohle je i díky mojí profesi kulturní antropoložky. Potřeba porozumět různým situacím a lidem v nich.



Dál jsem víc a víc žila. Nebránila se emocím a říkala si, jestli už to není moc, když si dovolím být naštvaná před lidma. Začala jsem uvažovat jinak a přemýšlela, proč to tak na světě je zařízené, že některé věci jsou tabu a jiné ne.




Co mi to dalo?



První věc, která z toho vyplynula, byla OTEVŘENOST. Ne všichni jsou připraveni na takovou otevřenost. A to je taková obrovská pravda. Mluvení, komunikace, sdílení. To je vždy minimálně o dvou lidech. A já řešila jen sebe a nedívala jsem se na to, ke komu a kde mluvím. Možná proto jsem často jezdívala a chodila na seberozvojové kurzy, protože tam už zákonitě byli ti, co určitým způsobem byli otevřeni a byli jsme naladěni na stejné vlně.



Nemusím ty věci vyřešit, stačí NASLOUCHAT. Velká tendence při rozhovorech a zabiják veškerého aktivního naslouchání. Tak moc chceme lidem naproti pomoct, že zapomeneme na to, že největší pomoc pro ně může být jen to, že tam jsme. S nimi, v jejich emoci, bez hodnocení, v naslouchání.



Nevím, proč jsem při založení webu V kruhu měla takovou velkou potřebu vyslat do světa svoje bolístky, ale bylo to větší než já.



Nevěděla jsem proč, tušila jsem jen směr a cítila obrovskou potřebu. A vyslyšela jsem ji.


A tak jsem fungovala dál a dál. S další potřebou přišlo další vyslyšení, jakkoliv šílené a divné to bylo. Chvíli to nedávalo smysl, jen jsem někde uvnitř věděla, že směr mám správný.




Jak přesně funguje moje víra?



A to samé se děje teď. Letos se udály dva skupinové kruhy. Ženy mi píšou, kdy bude další kruh, ale vždy se objeví jen jedna žena. A ještě s tím, že nevěděla, jestli má přijít. Moc se jí nechtělo, ale nakonec si řekla, že se to děje z nějakého důvodu a přišla. A vždy byl kruh famózní! Obrovská energie otevření, upřímnosti, podpory. Z mojí i z její strany. Nádhera.



Občas mě ještě napadne, že to je možná tím, že jsem zvedla cenu. Ale do toho se nechci pouštět. Když jsem v sobě v klidu, cítím, že cena je v pořádku a ty pochybnosti jsou jen moje strachy a domněnky z toho, jak letos málo žen na kruhy chodí.



A já vím, že směr mám pro sebe správný.


Vím, že ženy, které kruh navštíví jsou mile překvapeny. Funguje to. Loni dokonce chodily některé ženy pravidelně. Přináší jim to to, v co jsem doufala.



A tak skáču v tomhle nevědomí dál. Můj vnitřní pocit, intuice mi říká, že jdu správně. Naprosto plně věřím v mé kruhy. Mají smysl. Přináší vzájemné porozumění, úlevu, uvolnění, pohlazení, radost, semknutí. A mnoho dalšího.



Proč se to tak všechno děje? Nevím. Myslím, že dělám něco, co nevidím. Zatím.



I když vím, že jsem si tuhle cestu vybrala sama, neznamená to, že se na ní musím stále usmívat a být pozitivní. Ne. Vybrala jsem si tuhle DOBRODRUŽNOU cestu. A věřím, že jednou mi to bude dávat větší smysl než teď. Bohužel do budoucnosti nevidím. Takže teď jen věřím v sebe. Že se cítím a vnímám „správně“.



Často mám v tomhle projektu velký pocit frustrace. Věci se nedějí tak, jak bych si přála nebo očekávala. To ovšem neznamená, že bych to chtěla nebo snad měla vzdát. Říkám to jen nahlas, abych se v tom víc uvolnila. Protože se vlastně nic hrozného nestane, když to přiznám. Jen se ukážu ve svém pravém světle.



Chceš se i ty vidět v pravém světle? Zkus kruhy.


Foto: Média Wix



45 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše