de2423772a6d5c6e440ea58a3b87824a
 

10 věcí, které jsem se o sobě a o lidech naučila díky ztrátě dítěte. Především číslo 5 je můj top

Jestli jsem v něčem opravdu dobrá, tak je to schopnost sebereflexe. Pravidelně se dívám na své životní období a hodnotím si, kam jsem se posunula. Je to další dílek k tomu, jak se poznat více, blíže a vědět, co od sebe očekávat. Možnost utříbit si svoje silné stránky i ty, kde tak silní ještě nejsme. Takový průběžný vnitřní audit. Vždy je k němu potřeba trocha odstupu od situace, kterou reflektujeme.





Sebereflexe jako nástroj pro poznání sebe samé



Pro mě skvělý pomocník k přijímání náročných životních chvil. Už jen vědomí toho, že po projití nepříjemných situací se objeví období, kdy tohle vše vezmu a přetvořím to v něco neuvěřitelně posilujícího, je sakra silné, povzbuzující a osvobozující.


Za ty roky jsem se naučila tomu tak moc věřit, jenom díky tomu, že mě tahle super schopnost ještě ani jednou nezklamala. A když ano, ještě nebyl ten správný čas na reflexi a bylo potřeba, aby se v mém životě událo mnohem víc věcí nutných k pochopení souvislostí.



Dvě strany jedné mince



V tomto článku vycházím ze zkušenosti, kterou jsme s manželem prožili na jaře 2020. Na jedné straně si myslím, že není třeba popisovat, jak se stala, protože vyjádření ztráta dítěte podle mě mluví za vše.


Na straně druhé si čím dál víc uvědomuji, že lidé nemají konkrétní představu o těchto situacích. Čerpají buď z toho, co vidí ve filmech, v okolí nebo z vlastních zkušeností, které jsou různé v různém stádiu těhotenství. A díky tomu, že trauma je v naší společnosti ještě docela tabuizováno, může být okolím také často bagatelizováno. Což nám jako společnosti moc nepomáhá.



Nicméně.



Mám pár dnů před porodem a snažím si udržovat příjemně naladěnou hlavu na nové zážitky. Nebudu lhát, stále to je pro mě výzva a každodenní práce s mindsetem.


Tím, že nás s mužem čeká velká změna, mám potřebu některé věci dokončovat, reflektovat, uzavírat. A zrovna tak to mám i se ztrátou první holčičky. Potřebuji si říct, co jsem se díky ní vše o sobě a o lidech naučila.



A s touhle vnitřní silou šla dál.



Následující seznam vzešel ze zkušenosti a z celoročního prožívání, mých myšlenek, reakcí okolí, zpracovávání s odborníky a snaze vyrovnat se se ztrátou vlastního dítěte.



Co jsem se tedy díky ztrátě dítěte naučila o sobě a o lidech?



1. Pořádně těhotná je žena od prvního dne těhotenství, respektive od početí. Často se dítě začne brát „vážně“ až po jeho narození, protože je pro okolí hmatatelné, reálné, představitelné. Ale 9 měsíců jeho vývoje je pro jeho život základních a neznamená to, že dítě v době svého vývoje neexistuje.


Je jedno, ve kterém měsíci přijde žena o dítě. Ta ztráta bolí. A to, jak moc se bolesti otevřeme, je na každé z nás. Nevíme, jaký je příběh za ztrátou, jaká byla cesta k dítěti, co vše to pro ženu a partnera znamenalo.



2. Zapomíná se na muže. To, že žena prožívá těhotenství ve svém vlastním těle neznamená, že mužů se to netýká a ztráta je nebolí. Dítě je vždy součástí obou partnerů.



3. Tak jako mysl, i tělo je důležitou součástí našeho bytí a měli bychom se o něj pořádně starat. Má neuvěřitelnou sílu regenerace. Dokáže k nám promlouvat díky bolesti a nemoci, když se o něj dostatečně nestaráme. Když mu naopak péči dáme, je radost s ním být v kontaktu.



4. Vše má svůj čas. To, jak se vypořádám se ztrátou, truchlením, je čistě moje věc a měla bych v tom poslouchat čistě sebe, nikoho jiného. Dát tomu prostor. Neposlouchat autority (lékaři, kamarádi, rodiče, tlaky okolí). Mně osobně to trvalo zhruba rok. Otevřít se všem emocem, které s truchlením přišly, dát jim prostor, odžít si je, aby mohly jít zase pryč.



5. Kvalitní podpůrná síť stejně nalazených lidí. Můžou to být nejbližší přátelé, partner, různí odborníci. Pohladí po duši a pomohou projít tímhle hnusem o trošku „jednodušeji“. Mít takové lidi kolem sebe je víc než všechny peníze na světě. Jsou skvělou podporou v radosti i neštěstí. Hýčkejme si je.


Navíc sharing is caring. Promluvit si s někým, kdo má stejnou zkušenost, bez hodnocení a kritiky může být úlevné a podpůrné v procesu truchlení. Pokud nikoho takového nemáte, ráda budu naslouchat.


Nestyďme se za to, kým jsme. Jsou to veškeré emoce, které se mají ukazovat. Nebuďme roboti jen kvůli tomu, že to říká společnost.



6. Prolamuj tabu, ale s ohledem na sebe i ostatní. Chceš být otevřená a sdílná o tom, co se stalo? Fajn! Ale nečekej, že to každý bude vítat a ustojí to. Ostatní lidé mají také svou historii a může to dopadat na jejich bolístky.


Zároveň jsme se ještě jako společnost nenaučili nedávat nevyžádané rady. Ale neboj, ten čas už přichází a učíme se! I když chceš prolamovat tabu, neznamená to, že o svých bolístkách musíš mluvit s každým. Respektuj v tom i sebe. Nic špatného to o tobě nevypovídá, když jsou chvíle, kdy o tom nechceš mluvit. Nebo když existují lidé, se kterými o tom nechceš mluvit. Je to v pořádku.


Važ si těch, kteří ti upřímně řeknou, jak to cítí a jsou s tvojí bolestí a zkušeností a ustojí to. Neschovávají se za „naučené věty“ a za zkušenosti kamarádů. Cítit se sám sebou i v téhle zkušenosti je osvobozující. Neodsuzuj ostatní za to, jak to mají a neodsuzuj sebe za to, jak to potřebuješ ty. Važ si těch, kteří jsou s tebou v tvojí bolesti a podporují tě.


Nejsi vyvrhel, když máš tuhle zkušenost a lidé jsou s ní nesdílní. Hledání cesty, jak o těchhle věcech mluvit je obdivuhodné a né každý má na to odvahu. Važ si sebe sama i svého těla. Zvládlo už toho dost.



7. Lidé se málo ptají a hodně očekávají. Nechtějí se ptát na škaredé věci. Ale komunikace je minimálně o dvou lidech. Takže je i na nich, aby získali odvahu a zeptali se, pokud je to zajímá. Když nebudeš chtít mluvit, můžeš je zdvořile odmítnout. Tohle je respektující otevřená komunikace. Nejsme dokonalí. Nikdo pořádně neví, co a kdy je „správné“.



8. Nevíme, jak reagovat v nepříjemných situacích. Mnohdy ani nechceme vědět, protože nás to děsí. Upřímně, čím víc zažívám v životě opravdu nepříjemných zkušeností, tím víc nevím, jak na nepříjemnosti druhých reagovat. Uvědomuji si paletu různorodosti lidí, jejich zkušeností a pohledů na život. A nevím, jaký způsob je nejvhodnější a nejpodpůrnější.


Prozatím jsem se ukotvila u: Mrzí mě to. Protože to vystihuje přesně to, co v daný okamžik cítím. Mrzí mě, že musí procházet něčím takovým.



9. Mám kolem sebe skvělé lidi. Můžu sama sobě důvěřovat, že se znám dobře a vím, koho vedle sebe potřebuji, kdo má mou důvěru a koho si ve svém životě hýčkat. Mít takové lidi není samozřejmost!



10. Stejná zkušenost neznamená stejnou reakci na ni. Jiné ženy ji nemusely prožívat tak jako já, nemusí se chtít o ní bavit. Stejně jako muži.



A co si z toho odnáším jako to nejvíc?


Nezapomínejme se v životě obklopovat lidmi, kteří nás přijímají v celé naší kráse a podporují v tom, jací chceme opravdu být.


Pokud takové lidi kolem sebe nemáte nebo hledáte někoho, s kým o svých zkušenostech mluvit. Někoho, kdo naslouchá, ale neříká vám, co máte dělat, ozvěte se na romana@vkruhu.com. Ráda vám s tím pomůžu.


A hlavně! Neztrácejme naději. I když existují věci, které nemůžeme ovlivnit, vždy máme ve svých rukou rozhodnutí a přístup, jak na takové věci budeme reagovat.




Foto: Média od Wixu

225 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše